První zpráva z cizí soustavy přišla deset generací zpátky. Vyvolalo to obrovské pozdvižení, nervozitu a nadšení najednou. Naši vědci byli stoprocentně schopni prokázat, že se nejedná o žádný náhodný signál.
Také byli schopni vyloučit, že se nejedná o nový typ vesmírného objektu. Když jsme o několik generací předtím objevili pulsující neutronové hvězdy, tak jsme si také nějakou chvíli mysleli, že se jedná o umělý signál.
Tak tento, tento byl zcela jistě umělý. Velmi slabý, ale umělý.
Celou jednu generaci jsme po celé planetě rokovali, hádali se a dokonce i válčili o to, co se s daným signálem má dělat. Nakonec jsme pochopili jedno: Musíme začít pracovat jako jedna jediná rasa. Emzákům bude jedno, že někteří z nás mají jinou barvu.
Nebo, že se každý klaníme k jinému Bohu.
Emzáci asi také těžko pochopí, že jakmile jsme si zmapovali svou vlastní planetu, tak jsme si ji rozdělili na pomyslná území. Mnohdy jednou čarou kdesi daleko od stolu.
Málem nás to zabilo. Ale nakonec jsme z toho všeho vyšli jako sjednocení představitelé vlastní planety a vlastní rasy.
Další generace byla z hlediska technologického pokroku naprosto neuvěřitelná. Ti, co se narodili na konci předcházející generace, v dospělosti vstoupili co zcela jiného světa. A hlavně začali představovat své schopnosti, aby byli vybráni do zcela nové generační lodě.
I přesto, že věděli, že daná loď je postavená na vysoce experimentálních technologiích.
I přesto, že ta cesta bude dlouhá několik dalších generací a neskutečně nebezpečná.
I přesto, že oni sami nebudou ti, kteří se osobně setkají s původci daného signálu.
Ani jejich vnukové.
Ani pravnukové.
Já jsem potomek těchto dobrodruhů. Desátá generace. Z toho osmá na palubě lodi. Celé své mládí neznám nic jiného, než každodenní nudnou, ale potřebnou údržbu lodi, abychom mohli přežít cestu.
Celou dobu znám ten strach a nepochopení, proč nám planeta neodpovídá na jakékoliv pokusy o komunikaci.
A hlavně znám horor naší generace, která na hranicích jejich hvězdného systému zjistila, že veškerý signál ustal.
Z pokusu o první kontakt se rázem stala mise zjistit, proč vymřeli. A poslat co nejvíce údajů našim krajanům zpět do naší domovské soustavy.
Mezi hvězdami jsme mohli letět závratnou rychlostí desetiny rychlosti světla. K planetě, která byla zjevně původcem veškerého vysílání, jsme se doslova ploužili.
Až když jsem dosáhl poměrně pokročilého věku a díky své vlastní píli a cílevědomosti se stal kapitánem celé lodi, jsme úspěšně vstoupili na nízkou orbitu třetí planety od jejich jediné hvězdy v systému.
Modrá planeta byla zcela zničena. Zamořena radiací. Stále na ní byl život, ale přežívalo jenom pár malých tvorečků.
Přilétli jsme pozdě. I z orbity jsme zpozorovali, že jejich velká města jsou už pomalu pohlcována erozí a pomalounku se probouzející přírodou.
Stále jsme ale doufali, že někdo přežil. Stále jsme věřili, že alespoň nějaké pozůstatky inteligentního života objevíme. A dostaneme snad nějaké odpovědi na své mnohé otázky.
Skenovali jsme planetu dlouho, dlouho a pak ještě chvíli. Tušili jsme, že nás to možná čeká. Vyrůstal jsem s tím, že možná budu znám „jenom“ jako člen té generace, která zahájila stejně nebezpečnou a úmornou cestu domů.
Planeta ale stále odmítala vydat jakékoliv tajemství. A zároveň byla tak zamořená, že jakákoliv výprava na její povrch by se rovnala jisté sebevraždě.
S těžkou myslí jsem tedy vydal příkaz k přípravám k návratu domů.
A pak se to stalo.
Naše systémy objevily velmi slabý signál. Neustále se opakoval a zjevně opakoval stejnou zprávu dokola a dokola.
Věděli jsme, že ať je to cokoliv, jejich autorům hodně záleželo na tom, aby se zpráva dostala dál. Aby byla vyslyšena.
Obětovali jsme mnoho energie, úsilí a nejlepších překladatelů naší generace, abychom zprávě porozuměli.
A nyní, když se můj život chýlí ke konci, se nám konečně podařilo zprávu rozlousknout a přeložit.
Zde je, tak, jak se nám jí podařilo porozumět:
Sto tabletů týdně
Sto tabletů týdně
Rozdáváme, rozdáváme
Sto tabletů týdně
Napsat komentář